Teplice nad Metují
Teplice nad Metují

CZ

Historie obce Libná

Zaniklá ves Libná leží severně od Adršpašských skal ve výběžku obklopeném ze tří stran státní hranicí s Polskem. Ještě před 80 lety byla místem, kde žili a hospodařili lidé. Pokud nyní procházíme pustým romantickým údolím, už jen tušíme podle určitých stop v terénu (nerovnosti, shluky stromů a keřů, stavební základy, zbytky sklepů) a několika drobných sakrálních památek, že tu stály po obou stranách cesty domy. Ze starých pohlednic, map a literatury si pak můžeme udělat představu, jak asi obec vypadala.

Místo bylo pravděpodobně osídleno na počátku 14. století a to v severní části blízko státní hranice, kde vznikla osada lovců a uhlířů zvaná Helgendorf. Jakmile se zvětšil počet obyvatel, hrozil nedostatek vody a osídlenci se posunuli níže do údolí, kterým protéká potok. Tak asi vznikl německý název obce Liebenau, česky Libnow, Libná. V němčině jde o složené jméno: přívlastek lieben = milý a der Aue znamená louku na vlhčí půdě, luh, ale také nivu, což je louka při vodním toku.

První písemná zmínka, kde se toto jméno vyskytuje, se objevuje v r. 1576 v zemských deskách v  souvislosti s koupí adršpašsko-skalského panství příslušníky rodu Bohdaneckých z Hodkova. K panství kromě tří zpustlých hradů Skály, Střmen a Adršpach patřily vesnice Zdoňov, Svatoňov (zaniklá ves u Zdoňova), Horní a Dolní Adršpach, Hodkovice, Janovice a také Libná. Od této doby až do roku 1848 byla Libná součástí adršpašského panství, které bylo řízeno a spravováno ze zámku v Dolním Adršpachu (nechal jej postavit Adam Abraham Bohdanecký z Hodkova po r. 1590). Duchovně Libná patřila pod faru ve Zdoňově, což znamená, že věřící navštěvovali kostel ve Zdoňově, kde se konaly svatby, křty a pohřby. Zesnulí obyvatelé Libné byli pohřbíváni na hřbitově ve Zdoňově. Všechny tyto důležité životní události se zapisovaly od 17. století do matrik, které spravoval farář ve Zdoňově. O správu obce se staral rychtář se dvěma konšely, společně dohlíželi na dodržování vrchnostenských práv, vybírali daně, kontrolovali dodržování robotních povinností, řešili sousedské konflikty ale i spory soudní, pokud nešlo o hrdelní přečiny. Ty mohla soudit pouze vrchnost. Rychtář disponoval obecní pečetí, na níž byla vyobrazena liška.  Úřad rychtáře byl celoživotní, později i dědičný. Nejstarším známým rychtářem byl Hanns Schreyber v r. 1686.

Během třicetileté války (1618-1648) byla Libná stejně jako většina vsí na území českého království několikrát vypálena a vydrancována vojskem, takže po jejím skončení došlo k velikému úbytku obyvatel. V letech 1652 až 1654, kdy byl pořízen soupis poddanské půdy a poddaných v Čechách - tzv. Berní rula, Libná jako nejmenší obec adršpašského panství čítala jen deset rodin: tři rolnické a sedm chalupnických, bylo zde 14 zpustlých a rozbořených stavení. Postupně jak se vracel život do normálních kolejí, vesnice se obnovovala, rozrůstala a o sto let později již v obci žilo 43 hospodářů s rodinami v 19 domech. V topografii Johanna Gottfrieda Sommera „Das Königreich Böhmen“ (Království české) z r. 1836 je uvedeno, že v Libné byla škola (od r. 1822), hospoda, vinárna s tanečním sálem, panský statek a hájovna. Žilo zde 456 obyvatel v 77 domech. Mezi tím se vystřídali na panství různí majitelé, z nichž Nádherní z Borutína, kteří v Dolním Adršpachu žili v letech 1828-1945, zasáhli do života obyvatel Adršpašska a tedy i Libné nejvýznamněji. Značnou část svého jmění věnovali na sociální a humanitární projekty, podporovali vzdělání poddaných, zaváděli moderní způsoby hospodaření v zemědělství a ovocnářství, nemalé částky vydali také na zdravotní a chudinskou péči.

V té době v Libné stejně jako na celém Adršpašsku, Teplicku a Broumovsku žilo obyvatelstvo německé národnosti. Je zajímavé, že každá oblast používala vedle spisovné němčiny ještě specifické nářečí – dialekt, německy Mundart. Toto nářečí ještě úplně nevymřelo a nazývá „braunsch“.

Spolková činnost

Rok 1848 a události, které po něm následovaly, změnily život obyvatel i v Libné. Nejdůležitější změnou bylo zrušení poddanství, kdy z poddaných se stali svobodní občané. V r. 1850 na to navazovala hlavní reforma, když byla zrušena panství, z nichž vznikly soukromé velkostatky, a byly vytvořeny nové územní jednotky zvané okresy. Základní jednotkou státu se stala svobodná obec.  Zrušení přísné cenzury a zákonů, které bránily svobodnému sdružování, urychlilo rozvoj občanské společnosti a jedním z jeho nejvýznamnějších projevů bylo zakládání spolků. Pravděpodobně nejstarší byl spolek veteránů založený roku 1874, který sdružoval vysloužilce na Adršpašsku a patřili sem veteráni z Dolního Adršpachu, Libné a Zdoňova. Hlavní náplní tohoto spolku byla pomoc válečným veteránům a válkou postiženým rodinám. Nejdůležitějším a nejaktivnějším spolkem v obci byli dobrovolní hasiči, protože nebezpečí ohně hrozilo od nepaměti a jeho následky byly vždy katastrofální, pokud včas nebyl uhašen. Spolek byl založen v r. 1880. Protože Libná byla převážně zemědělskou obcí obklopenou lesy, vznikl zde také zemědělský a lesnický spolek. Náplní tohoto spolku byla podpora místních zemědělců, jako např. získávání zemědělských surovin za výhodnějších podmínek od dodavatelů, myslivosti se zas mohli věnovat i neurození majitelé půdy, zatímco do r. 1866 měla výsadní právo provozovat tuto činnost pouze šlechta.                                                                                                                                        Pak následovaly spolky podle nejrůznějších zájmů, jako byli např. místní divadelní ochotníci založení zřejmě po 1. světové válce a jejichž činnost je v literatuře doložena až do r. 1938. Divadelní představení na Libné byla hrána ve velkém tanečním sále hostince „Lesní zátiší“, a to převážně v zimních měsících. Byla prý hojně navštěvována nejen návštěvníky z Broumovska nebo Trutnovska, ale i ze sousedního Pruska. Za zmínku zde ještě stojí, že tento hostinec měl letní verandu a kuželkářskou dráhu a stál u cesty na Schömberg (nyní Chelmsko Slaskie).                                                                                                                                                  Sportovně založení nadšenci se stali členy tělocvičného neboli turnerského spolku (Deutscher Turnverein) v Horním Adršpachu, který sdružoval ještě sportovce z Libné a Dolního Adršpachu. Podnět k jeho založení prý dal v roce 1898 pochod tělocvičného broumovského spolku, který se vydal z Teplic nad Metují na Krčmov v Horním Adršpachu. Tam jeho členové předvedli „ukázkovou lekci tělocviku“ a vzbudili tím všeobecné nadšení. Místní sportovci se pak pravidelně účastnili i gymnastických vystoupení v blízkém okolí a to v Teplicích, ve Stárkově nebo přímo v Horním Adršpachu. Turneři také pořádali divadelní představení a starali se o udržování lidových obyčejů, jako bylo např. veřejné zpívání lidových písní nebo pálení svatojánských ohňů. Německé tělocvičné spolky měli svého „duchovního otce gymnastiky“ Friedricha Ludwiga Jahna (1778-1852), který chtěl německému obyvatelstvu dodat sebedůvěru a pocit sounáležitosti při cvičení. Lze ho přirovnat k zakladatelům českého Sokola Miroslavu Tyršovi a Jindřichu Fügnerovi, protože sledoval stejný cíl jako oni.

Po první světové válce, kdy vznikla Československá republika, se německy mluvící obyvatelé sdružovali ještě do spolků, jako byl Svaz Němců v Čechách nebo Německý kulturní spolek, který sehrál významnou roli pro posílení německé identity a povzbuzení národního sebevědomí. V Libné působily místní skupiny těchto dvou spolků. Dva poslední jmenované spolky stejně jako „turneři“ měli skrytý nacionální charakter, což se projevilo hlavně ve třicátých letech dvacátého století, po nástupu nacismu v sousedním Německu.                                                                                        Spolky v pohraničí a tedy i v Libné většinou nuceně ukončily svou činnost na konci roku 1938, kdy se celá oblast stala součástí Německa.

Nad starými pohlednicemi a fotografiemi…

Libná byla a je svou polohou a tvarem zajímavá i výjimečná, avšak představu o její podobě si můžeme udělat už jen z dochovaných pohlednic a fotografií (prohlédnout si je můžete v knize „Adršpašsko“, autorů Tomáše Dimtera a Pavla Lisáka nebo „Broumovsko“ Petra Bergmanna) a také ze starých adresářů. Život v obci pak barvitě líčí kniha autorky Waltraut Schmied z r. 1985, vydaná ve Forchheimu: Die Gemeinden Merkelsdorf und Liebenau (Obce Zdoňov a Libná).

Zástavba v Libné volně navazovala na konec Zdoňova a táhla se v délce asi 4km mělkým údolím až ke státní hranici.  Střed obce už najdeme pouze podle rybníčku a sochy sv. Jana Nepomuckého. Pravděpodobně nejstarší litografie z r. 1898 však přibližuje jinou Libnou: můžeme nahlédnout do dvora proslulé vinárny Marie Steindlerové, kde se na zahrádce občerstvují poutníci a na dvůr přijíždějí dostavníky. Jiný pohled ukazuje, že tato vinárna stávala právě blízko zmíněného rybníka na okraji návsi u cesty vedoucí do Chelmska. Její historie sahá do konce 17. století, kdy tato budova byla rychtou a hostincem zároveň. Hospoda na rychtě měla číslo popisné 14 a vystřídalo se zde mnoho majitelů, poslední byl Liborius Fischer, kterému zájezdní hostinec s vinárnou patřil až do r. 1945. Tento podnik prý nabízel i možnost zapůjčení automobilu. Hostinec Lesní zátiší, rovněž u cesty do Chelmska , byl také velmi známý a často byl zpodobňován na pohlednicích. Na nich můžeme pozorovat, jak jeho majitel Johann Kostial prosperoval, když k původnímu stavení s doškovou střechou  přibyla nejprve dřevěná veranda a kuželkárna a pak ve dvacátých letech byl hostinec přestavěn a rozšířen o divadelní a taneční sál, kde byly pořádány bály, divadelní představení a jiné slavnosti. Další známou restaurací byl  tzv.Vorwerk. Stával zde poplužní dvůr (něm. „Vorwerk“), kde se prý nejvíce dařilo zemědělskému hospodaření, protože zde byly plochy polí úrodnější, větších rozměrů a v relativně rovném terénu. Na pohlednici z r. 1910 označené jako A. Kadletz, Gasthaus am kalten Vorwerk (hostinec u studeného poplužního dvora, majitel A. Kadletz) je vyobrazeno prosté stavení, které moc hostinec nepřipomíná, třebaže jej prý navštěvovali hosté až z Trutnovska. V Adresáři tzv. politického okresu Broumov, Čechy z r.1907/8 se dočteme, že v té době žilo v Libné 519 obyvatel v 90 domech, v obci byl obecní úřad, dvoutřídní škola s 96 žáky, 4 hostince. Dále zde bylo 6 živností na zpracování lnu, 3 obchodníci se lnem, pekař, prodejce lahvového piva, řezník a uzenář, obchod se smíšeným zbožím, 2 obchody s potravinami, mlynář, kovář, 2 obuvníci, 3 prodejci tabáku neboli trafiky,2 truhláři, kolář, krejčí, dámská krejčová a malíř. Z dalších zdrojů ještě připojuji, že obyvatelé Libné pěstovali brambory a len, dále se živili košíkářstvím, výrobou košťat, v zimě drali peří, pracovali v lese (k tomu patřilo nejen kácení a vysazování stromů, ale také upravování lesních cest, udržování vodotečí a nahánění zvěře při lovech).                                                                                   V adresáři je také zmíněno 6 živností provozujících kamenické práce. Tomáš Dimter v knize „Adršpašsko“ píše, že se zde provozovala těžba a zpracování pískovce už od konce 18. století. Soupis rakousko-uherských lomů z roku 1901 uvádí šest lomů v Libné. Mezi nejstarší rodiny, které si na živobytí vydělávaly lámáním kamene a jeho zpracováním, patřili Ganselovi, Siegelovi a Ringelovi. V lomech se lámaly kvádry a desky křídového nazelenale žlutého pískovce, které nacházely využití pro stavební, umělecké a průmyslové účely. Tento pískovec byl ale také vhodný pro drobné kamenické práce, jako byly zárubně, chodníky, plotové sloupky nebo sakrální památky. O kvalitě pískovce v Libné může svědčit i skutečnost, že jej pro své sochařské a kamenické práce používal i trutnovský sochař Emil Schwantner. Dochovalo se několik fotografií z místního lomu, kde je sochař zachycen spolu s kameníky.

Lomy v Libné, sochy a pomníky, Emil Schwantner

Libná byla vyhlášena svými lomy, jejichž kámen byl velmi kvalitní a hodil se na vytváření stavebních prvků, soch a jiných uměleckých děl. Proto sem v období mezi dvěma válkami zajížděl často významný sochař Emil Schwantner z Trutnova. Nebudu se tu podrobně zabývat jeho životem a dílem, pouze připomenu to, co se týká Libné a Zdoňova. O Emilu Schwantnerovi psali např. Tomáš Dimter a Pavel Lisák v knize „Adršpašsko“, vyd. v r. 2011. Ve stejném roce vyšel seriál článků Petra Hnyka v měsíčníku „Broumovský zpravodajč. 2-6/2011 (tento časopis je stále možné vyhledat na internetu). V r. 2018 u příležitosti 100. výročí konce 1. světové války vyšla kniha „Nevrátili se - mrtvi jsou“ autorů Věry Vlčkové a Jana Čížka, která podrobně dokumentuje pomníky a desky obětem první světové války v okrese Náchod. V r. 2020 pak Petr Bergman připravil a realizoval za podpory Města Teplice nad Metují výstavu fotografií, které souhrnně zachytily život a tvorbu Emila Schwantnera. Výstava byla instalována v zasedací síni radnice a po celé léto včetně období Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu byla hojně navštěvována zájemci o historii regionu. V r. 2022 pak z této výstavy vznikla monografie umělce nazvaná „Osudy psané dlátem“, vydaná rovněž Petrem Bergmannem. Všechny jmenované publikace a ještě výpravnou knihu starých pohlednic „Broumovsko“ od Petra Bergmanna si lze vypůjčit nebo si prohlédnout v teplické knihovně.

Většina děl Emila Schwantnera byla nesmyslně zničena po 2. světové válce v roce 1945. Ale i to, co uniklo zkáze a přetrvalo do dnešní doby, svědčí o významu umělce německé národnosti. Emil Schwantner byl antifašista a pomníky padlým vytvořil jako varování proti válečným hrůzám, které sám prožil na frontě 1. světové války. Jen těžko si můžeme představit, co zažíval, když byl v r. 1945 svědkem ničení svých soch. Naprosto zlomený sám dobrovolně volil odchod do Německa, kde v r. 1956 zemřel. Jeden z mála dochovaných pomníků vytvořených na památku padlým v 1. světové válce se nachází právě v Libné přímo u silnice vedoucí od Zdoňova. Na návrh Emila Schwantnera jej z libenského pískovce zhotovili místní kameníci. Památník byl slavnostně odhalen a vysvěcen zdoňovským farářem Cölestinem Baierem v červnu roku 1925 za přítomnosti spolků z Libné, Adršpachu a Zdoňova. Slavnost byla uspořádána pod širým nebem na protějším svahu proti pietnímu místu. Pomník je tvořen tři metry vysokou stélou na kvádrovém podstavci spočívajícím na třech kamenných stupních. Na přední straně stély byla původně umístěna deska se jmény 33 padlých nebo pohřešovaných obyvatel Libné (byl to asi každý desátý občan z obce), která však byla odstraněna během r. 1945. V horní části stély se zachoval tlapatý kříž v oválu s věncem z dubového listí, kolem pomníku bylo ohrazení tvořené řetězem na 12 kamenných sloupcích. To vydrželo až do roku 2007, poté bylo odcizeno.                                                                                                                   Na zdoňovském hřbitově se nacházejí tři náhrobky z libenského pískovce vytvořené Emilem Schwantnerem, jejichž tématem je postava Krista. Nejzajímavějším z nich je náhrobek lesníka Josefa Skalického s nápisem „Kommet alle zu mir“ (Přijďte ke mně všichni). Reliéf zobrazuje jako centrální figuru prostovlasého Ježíše, který přijímá prosebníky. Mne osobně nejvíce upoutal náhrobek s reliéfní skulpturou stojícího Krista, který vytvořil Schwantner pro svého letitého přítele a dodavatele, majitele lomu v Libné Josefa Ringela. Postava se sepjatýma rukama, trnovou korunou a svatozáří shlíží na náhrobní kámen se jmény a letopočty. Kristus tak věnuje rodině Ringelových věčnou pozornost. Třetí náhrobek vytvořil sochař pro rodinu Kostialových: Kristus s trnovou korunou na hlavě hledí k nebesům a ruce má přiložené na srdci.                                                                                                                                                  Ve Zdoňově na návsi blízko bývalého hostince stojí značně poničené sousoší s harmonikářem, jehož autorství je také připisováno Emilu Schwantnerovi. Podrobně se o dramatickém osudu tohoto díla, pocházejícího také z lomu v Libné, rozepisuje Petr Hnyk ve zmíněném Broumovském zpravodaji z r. 2011. Zachované detaily jako např. ruce poukazují na podobnost s jinými umělcovými sochami (možno porovnat s poprsím Krista na náhrobku Kostialových na zdoňovském hřbitově).                                                                                                                                        Nakonec připomenu ještě pomník 42 padlým nebo nezvěstným zdoňovským občanům z 1. světové války, který stával do r. 1945 ve Zdoňově před farním kostelem Nejsvětější Trojice. Byl to největší pomník toho druhu na Broumovsku, v letech 1923-1924 jej ze zdejšího pískovce vytesali místní kameníci Heinrich a Hubert Siegelovi, z nichž Hubert byl také autorem návrhu. Pomník byl vysoký 4 metry a v červenci 1924 jej slavnostně vysvětil farář Cölestin Baier, který k této příležitosti nechal umístit do kostelní věže nové zvony. Z opravdu majestátního díla bohužel zůstalo jen torzo – podstavec. Jeho původní podobu můžete vidět na fotografiích ve výše uvedených publikacích.

Hraniční obec, pašování, finanční stráž, život obyvatel po první sv. válce

Původně vesnice Libná sousedila se Slezskem, které patřilo k zemím České koruny a tedy k rakouské monarchii. Po tzv. „Slezských válkách“ a „válce sedmileté“ v letech 1740-1763 však bylo Slezsko připojeno k Prusku a Libná se stala hraniční obcí stejně jako Horní Adršpach.

Nemálo obyvatel Libné si ke své existenci přilepšovalo nelegálním podnikáním, jakým bylo pašování. Mezi Adršpachem a Schömbergem proto fungovala pašerácká stezka nazývaná „Buttermilchsteig“ – Podmáslová nebo také Máselná stezka, po které z obou stran proudilo tajně nejrůznější zboží podle toho, čeho kde byl nedostatek. Vedle másla, to byly další potraviny jako cukr, cukerín, káva, chléb, koření, ale i tabák, alkohol, obilí a dobytek nebo nádobí a střelný prach.  Tak si obyvatelé na obou stranách hranice přivydělávali a vylepšovali si tímto způsobem svou nízkou životní úroveň. Stezka vedla z městečka Schömberg (Chelmsko) do obce Voigtsdorf, kde odbočila do pohraničních lesů a poté přes hranici k místu Vorwerk na Libné, konkrétně k hostinci Vorwerkbaude (tento hostinec v r. 1935 vyhořel), kde se zřejmě uzavíraly první obchody. Pak pokračovala podél Dlouhého vrchu do Adršpachu. Hostinec Vorwerkbaude byl díky své poloze pro pašeráky strategickým místem, protože kolem něho vedla ještě tzv. Salzstraße -Solná stezka (později místními nazývaná Zollstraße) rovněž ze Schömbergu. Ta ale pak od Vorwerku pokračovala na Krčmov a dále přes Hodkovice, Janovice, Vernéřovice do Stárkova.

Nová silnice procházející Libnou byla vybudována ve dvou etapách. V letech 1891-1892 to bylo ze Zdoňova do dolní části obce a podél komunikace vysázeny řady jeřábů. V r. 1907 na jaře stavba silnice pokračovala od obecního rybníka ke státní hranici směrem na Schömberg a byla dokončena na podzim téhož roku.

Po vzniku Československa Libná zůstala hraniční obcí sousedící s Německem. Počátkem r. 1919 se tu objevili první členové finanční stráže, kteří měli za úkol střežit místní hraniční přechod, dohlížet na vybírání cel a jiných poplatků. Až do r. 1938 zde byla celní stanice. Obec začali strážit četníci ze stanice v Horním Adršpachu.

Rozloha obce měřila k r. 1919 467 ha, z toho bylo 184 ha polí, 58 ha luk, 0,40 ha zahrad, 3, 73 ha lomů a 213 ha lesů, z nichž 100 patřilo k panství Adršpach. V r. 1921 žilo v obci 410 obyvatel – z toho 390 Němců, 15 Čechů a 5 cizinců. Domů bylo napočítáno 87, z toho 4 na samotě Vorwerk.

V r. 1928 byl do Libné zaveden telefon. První telefonní aparát byl instalován v domě č. p. 90 v obchodě Heinzel, který zároveň sloužil jako pobočka pošty ve Zdoňově.

Bohužel poklidné období po první válce trvalo jen 10 let. Velká hospodářská krize zasáhla i do života obyvatel Libné. V r. 1929 byla přes odpor místních občanů zastavena výroba v přádelně v Horním Adršpachu a zařízení továrny bylo za asistence vojáků československé armády převezeno do vnitrozemí. Většina dělníků si musela hledat práci v sousedním Německu. V létě r. 1931 pak obce Horní a Dolní Adršpach, Libnou a Hodkovice postihlo krupobití, které úplně zničilo úrodu na polích. Tyto smutné události předznamenaly velké změny ve smýšlení obyvatel německé národnosti v celém pohraničí a vedly až k osudnému Mnichovu na podzim r. 1938.                                            

Povstání Henleinovců

Od začátku 30. let minulého století docházelo v pohraničí Československa v oblastech zvaných Sudety k napětí mezi německou většinou a českou menšinou obyvatel. Tak tomu bylo i v Adršpašsku.  Zprvu to byly jen nenásilné protesty a provokace, jako např. nesouhlas se zřízením české menšinové školy v Adršpachu, bojkot podniků vlastněných Čechy nebo šikana německých hostinců, které poskytovaly služby a útočiště rodinám příslušníků finanční stráže. Situace však postupně přerůstala v otevřené nepřátelství mezi Němci a Čechy úměrně s tím, jak stoupala agrese projevů Adolfa Hitlera, v nichž požadoval právo českých Němců na sebeurčení. Ti se sdružovali v nacionálně zaměřených politických stranách, hlavně v Sudetoněmecké straně – Sudetendeutsche Partei (SdP).                                                                                          Vše směřovalo k osudným událostem r. 1938. Dne 20. 5. vyhlásila československá branná moc tzv. částečnou mobilizaci a o den později byla obsazena pohraniční opevnění.                                                                                   Situaci na Adršpašsku v té době popisuje Tomáš Dimter (ve stejnojmenné knize) takto: „ Na Libné, kde byla vybudována expozitura finanční stráže, zaujali příslušníci Stráže obrany státu (SOS) bojové postavení nad cestou z Libné do Horního Adršpachu. Během dne vybudovali příslušníci SOS na cestě z Libné do Schömbergu asi padesátimetrový přírodní zátaras z mohutných stromů pokácených přes cestu. Další přehrazení komunikace obstaraly vozy naplněné kamením. Zátarasy Němci odstranili až koncem června 1938. První ozbrojené střetnutí se ale na Adršpašsku odehrálo až na sklonku září roku 1938. V dopoledních hodinách 22. září vstoupily do Zdoňova tři desítky příslušníků freikorpsu (= polovojenské jednotky německých dobrovolníků vycvičené za hranicemi důstojníky SS a SA), kteří zamířili k expozituře celní stráže. Asi padesát místních obyvatel začalo jako na signál rozebírat hraniční zátarasy a vyhrožovat hlídkující stráži. Ve stejnou dobu zaútočilo na oddělení finanční stráže v Libné asi osmdesát mužů pod vedením majitele lomu Augusta Ringela. Útočníci se dožadovali vydání lehkého kulometu a odchodu financů z obce. Velitel družstva Robert Jokl požadavek odmítl a po telefonátu s velitelem roty v Teplicích nad Metují nařídil své jednotce, aby se stáhla; sám se chtěl ještě vrátit do budovy pro důvěrné spisy. Povstalci jej však zajali a odváděli k hranicím. Když se na kraji lesa pokusil o útěk, dvakrát ho střelili do nohy a odvlekli do Schömbergu. Po patnáctiminutové přestřelce dal nový velitel družstva Václav Sýkora pokyn k ústupu směrem na Dlouhý vrch a pak k vojenské chatě, která se nacházela jižně od Bučnice u železniční trati. Kolem třetí hodiny zastavil u vojenské chaty vlak a železničáři českým vojákům oznámili, že stanice v Dolním Adršpachu je v rukou henleinovců, kteří zajali přednostu stanice a odvedli ho do sklepení hotelu Felsenstadt (dnes hotel Skalní město). Za necelou půlhodinu se vlak vrátil z Teplic se třemi desítkami dobrovolníků, ke kterým se připojila i jednotka finanční stráže z Libné. Vojáci zamýšleli zaútočit na henleinovce a převzít kontrolu nad nádražím a proto se nechali vysadit na úrovni odbočky na Zdoňov. Na křižovatce tou dobou stála čtyři nákladní auta s vojáky, kteří dostali rozkaz potlačit povstání ve Zdoňově a Libné.“  Hrozilo, že se zdoňovští vzbouřenci spojí s adršpašskými a k nim že se přidají tepličtí henleinovci. K tomu však nedošlo. Pokračuje popis událostí z knihy „Adršpašsko“: „ Po klidné noci českoslovenští vojáci zaujali strategické pozice ve Zdoňově a Libné, kde už tou dobou na poštovním úřadu vlála nacistická vlajka. Obsazování obou vesnic se obešlo bez výraznějších střetů. Většina obyvatel Libné a muži ze Zdoňova uprchli přes hranice nebo se před čs. jednotkami skrývali v okolních lesích.“  Konflikt však pokračoval i v následujících dnech, příslušníci freikorpsu na čs. vojáky zákeřně útočili hlavně v noci. Boje v Libné vyvrcholily 27. září a další den ráno dorazilo tam asi 200 mužů 10. roty pěšího pluku a tak se na pár dní podařilo vojákům vytlačit henleinovce za hranice. I po podepsání mnichovské dohody 30. září zde zůstali a s napětím očekávali příchod německé armády. Teprve 6. října dostali rozkaz opustit svá stanoviště. Stažením československých vojenských jednotek povstání na Adršpašsku končí.

Tyto události popisují i další publikace zabývající se touto tématikou. Za všechny upozorňuji na vzpomínky pamětníků, které zaznamenal Petr Hnyk a jsou uvedeny v knize „Pomnichovské osudy Čechů z Broumovska“, vydaná v r. 2021, nejnověji pak pohnutou dobu ve Zdoňově a Libné popisuje rovněž Miloš Doležal v knize „1945: léto běsů“, která vyšla v roce 2022.

Události nejen v Libné a Adršpašsku v letech 1939-1945

V říjnu roku 1938 vítali němečtí obyvatelé Adršpašska vojska wehrmachtu, obsazující pohraničí. Stavěly se slavobrány, pekly koláče, místní připravovali hostinu pro „osvoboditele“. Tato slavnostní, euforická nálada však dlouho nevydržela, dostavovaly se okamžiky zklamání. Prvním z nich bylo, že okamžitě po záboru byly zrušeny téměř veškeré spolky.  Tak byly rozpuštěny tělovýchovné organizace, odborové svazy, přestala existovat i Henleinova strana a Freikorps. Byly trpěny jen některé německé zájmové spolky jako zahrádkáři, okrasná sdružení apod. Zrušené spolky byly nahrazeny organizacemi podléhajícími správě NSDAP a ty byly podřízeny předvojenské výchově. Vše směřovalo k přípravě na válku, která vypukla další rok v září 1939.

Situaci v tomto období popsal spisovatel Miloš Doležal v již citované knize takto: …„Zdoňovští a další „osvobození“ musí teď bojovat za Třetí  říši. Loučí se na teplickém nádraží. Z Adršpašska do wehrmachtu narukuje kolem tří set mužů. Většinou jsou posláni do předních linií na východní frontě. Posílají odtud podivně optimistické pozdravy. Když se někdo dostane domů na krátkou dovolenku, o jatkách mluví šeptem jen mezi nejbližšími. Na frontě umírá sedm desítek mužů ze Zdoňova, z Libné tři desítky, z Dolního a Horního Adršpachu devadesát  chlapů. U většiny místo úmrtí Russland. Hlavní aktéři zdoňovského září 1938 padnou na frontě. A kdo z nich přežije, většinou se ocitne v ruském zajetí…“ Válka zasáhla citelně do života obyvatel pohraničí, tedy i Libné. Zemědělci museli odvádět státu mnohem větší dávky, třebaže chyběli práceschopní muži. Stejná situace byla i v lesním hospodářství. Ženy a starci tento zvyšující se úbytek pracovních sil nebyli schopni nahradit, na výpomoc se proto používali zajatci a totálně nasazení.

S blížícím se koncem války se stupňovalo napětí a pocit bezvýchodnosti mezi obyvateli Adršpašska. Již 14. února 1945 se v Horním Adršpachu objevili první uprchlíci před postupující frontou. Koncem února pak táhla Adršpachem souvislá kolona německých civilistů a vojáků, kteří se snažili co nejrychleji ustupovat, jen aby nepadli do sovětského zajetí. Strach z Rusů byl posilován zprávami o jejich chování na osvobozených územích, a proto obyvatelstvo očekávalo příchod Rudé armády s obavami. 

Dne 8. května kapitulovala německá armáda a následujícího dne odpoledne Libnou projel předvoj sovětských jednotek (dva terénní vozy obsazené čtyřmi důstojníky). Ve stejnou dobu zastavily v Dolním Adršpachu u pískovny, kde byl za války zřízen internační tábor, dva sovětské tanky. Tomáš Dimter v již zmiňované knize Adršpašsko uvádí, že ruští zajatci začali se svými krajany osvoboditeli oslavovat vysvobození a v následující euforii byli zastřelení dva místní obyvatelé, kteří Rusům odmítli vydat několik krav a bicykl. Poté se všude v okolí rozpoutala vlna násilí, která ještě zesílila s příchodem tzv. revolučních gardistů. Na tomto místě nechám opět promluvit spisovatele Miloše Doležala: „…V kraji panuje chaos. Mezi německými obyvateli, kterým se definitivně zhroutil sen o Velkoněmecké říši, dochází k řadě sebevražd. Jednotlivců i celých rodin. Provolání naší vlády, která vznikla v Košicích je nepokrytě návodné…prezident Beneš pronáší: „Můj program je – a já to netajím -, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest.“ Prokop Drtina, budoucí ministr spravedlnosti, pronáší: „Co je a co musí být naším prvním úkolem při zakládání nového života: Vyčistit republiku celou a úplně od Němců. To je příkaz chvíle pro každého z nás, to je dějinný úkol naší generace. Ale abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, teď, okamžitě, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. A každému jednotlivému členu národa zde připadá dějinná odpovědnost. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti.“  Záměrně jsem ocitovala pro připomenutí tato silná slova, z kterých mrazí… Dejme si je proto do souvislosti s násilím, rabováním, vraždami i divokými odsuny v pohraničí. A nejinak tomu bylo u nás na Teplicku a Adršpašsku, kde také Libná nezůstala ušetřena. Všechny ty hrůzné činy již byly na mnoha místech popsány, nechce se mi je znovu opakovat. Za všechny tu znovu připomínám knihu, Miloše Doležala „1945:Léto běsů“, která dokumentuje události z tohoto období mimo jiné i na Teplicku, Adršpašsku a Broumovsku.   Velmi detailně tuto dobu zpracoval již dříve Jiří Padevět v knize „Krvavé léto 1945“. Poválečné násilí v českých zemích. Vydáno 2016. A souhlasím s myšlenkou, že „…rok 1945 je mezník možná zásadnější než rok 1948. Třetí republika totiž už vůbec nebyla ostrovem svobody a demokracie. Odtud už byl ke komunistickému puči jenom krok…“

Když jsem dnes dopisovala tento článek, vnímala jsem ještě silněji svěží zeleň letošního jara, tak čistou a jasnou jako snad nikdy, poslouchala ptačí koncert a vdechovala omamnou vůni šeříků. A představovala si, že i na jaře roku 1945 tomu tak mohlo být…

Události v Libné v letech 1945 – 1960

Během několika divokých odsunů v létě 1945 na Adršpašsku byli lidé německé národnosti vyháněni ze svých domů a odváděni s ozbrojenou eskortou přes Zdoňov a Libnou za hranice, odkud se nesměli pod hrozbou trestu smrti vrátit, nebo byli shromažďováni v internačním táboře v Dolním Adršpachu v prostorách pískovny tam, kde je dnes areál Technických služeb Adršpach. Dne 12. 7. 1945 byl proveden divoký odsun týkající se starých a nemohoucích lidí z Dolního a Horního Adršpachu, Zdoňova a Libné. Všichni byli na povozech odvezeni na hlavní nádraží v Teplicích nad Metují. Odtud je v otevřených vagonech vlak zavezl do Žitavy v Sasku, kde je vysadil a ponechal svému osudu.

V minulé části tohoto pokračování jsem poznamenala, že během divokých odsunů docházelo k brutálnímu násilí páchanému na bezbranných lidech německé národnosti. Tyto události byly podrobně popsány a lze je proto dohledat. Za všechny zde uvádím jeden konkrétní případ: deset mužů německé národnosti z Libné bylo dne 29. 5. 1945 odvedeno někam do prostoru Adršpašských skal a tam bez soudu popraveno. Dodnes nebylo nalezeno místo jejich pohřbení.

Po divokých odsunech v létě 1945, následovaly již od podzimu téhož roku organizované odsuny pod mezinárodním dohledem. Jejich podmínky stanovila Postupimská konference pořádaná v době od 17. 7. do 2. 8. 1945.

Po ukončení války byly v pohraničních obcích s obyvateli německé národnosti ustavovány místní správní komise, které převzaly agendu obecních úřadů. Jejich nejdůležitější náplní bylo zajišťování klidu a pořádku v obcích, dohled na řádný chod při vysídlování Němců, soupis jejich majetku, deponování cenností. Ve skutečnosti však bohužel ve většině případů komise toto své poslání nesplnily. V Libné začala místní správní komise pracovat ode dne 25. 7. 1945 v počtu dvou Čechů, kteří k vedení obecní agendy využili bývalého tajemníka Johanna Gansela. Dne 16. 8. 1945 provedla tato komise sčítání německých obyvatel v Libné a došla k počtu 200 lidí - z toho 39 mužů, 92 žen a 69 dětí (pro srovnání: v r. 1939 žilo v Libné 359 lidí). Do října r. 1946 byli všichni vysídleni do Německa. Komise ukončila svou činnost dne 20. 9. 1946, což je vlastně datum konce obce s jejími původními obyvateli. V tento den byla veškerá písemná agenda na příkaz Okresního národního výboru v Broumově předána Místnímu národnímu výboru v Dolním Adršpachu. Ten spravoval území obce do r. 1950, kdy byla Libná sloučena se Zdoňovem a stala se jeho místní částí.

Po vysídlení původních obyvatel vzniklo v Libné Horské pastvinářské družstvo, jehož hlavní činností byl chov plemenného dobytka pro potřeby zemědělců ve vnitrozemí. Protože však vesnice již nebyla znovu osídlena novými obyvateli, družstvo se od počátku potýkalo s nedostatkem pracovních sil. Na podzim 1946 mu bylo přiděleno na výpomoc 18 reemigrantů z Maďarska a 20 bulharských dělníků, kteří zde po dobu jednoho roku pracovali na základě dohody mezi Bulharskem a ČSR. V roce 1947 však družstvo postihla neúroda, zadlužilo se a bylo nuceno ukončit svou činnost.

Od roku 1948 pak na území bývalé obce hospodařily tři státní organizace: Státní statky využívaly pole a pastviny, méně úrodné pozemky převzaly Československé státní lesy a postupně je zalesnily. Kamenolomy využíval Severočeský průmysl kamene Liberec.

Tvář ještě před několika lety malebné vesnice se změnila k nepoznání. Neobydlené, vydrancované domy chátraly a bortily se. Jako první vzaly za své dřevěné chalupy. Již od roku 1950 byla část domů postupně bourána a stavební materiál využit pro poválečnou obnovu okolních obcí. Konečné rozhodnutí k likvidaci Libné se uskutečnilo v roce 1960 „ v rámci celoplošné demoliční akce Ministerstva vnitra v Čechách a na Moravě v letech 1959-1960, která byla pojata jako závazek k zahájení druhé celostátní spartakiády“. Tehdy ve dnech 5. -6. července jakýsi vojenský útvar provedl odstřelení zbylých ruin domů a srovnal je se zemí. Protože tato akce byla přísně utajená a část písemností se po roce 1989 ztratila – byla zřejmě zničena, zůstává do dneška částečně zahalena tajemstvím. Jisté je však jen to, že Libnou postihl stejně smutný osud jako mnoho jiných pohraničních obcí, nám nejblíže např. Sklenářovice u Trutnova.

Podklady k této poslední části jsem čerpala převážně z bakalářské práce „Proměny příhraničního regionu-zaniklá obec Libná“, kterou vypracoval na základě studia archivních pramenů a literatury Zbyněk Rychter v letech 2007-2008, tehdy student archivnictví-historie na Univerzitě Hradec Králové.

autor textu: PhDr. Miroslava Moravcová

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

google-play-downloadapp-store-download

Kalendář Akcí

Po Út St Čt So Ne
29
1
30
1
1
1
2
1
3
1
4
1
5
1
6
1
7
1
8
1
9
1
10
1
11
2
12
2
13
2
14
3
15
2
16
2
17
2
18
4
19
3
20
2
21
2
22
2
23
2
24
2
25
2
26
3
27
1
28
1
29
1
30
1
31
1
1
4
2
1

Fotogalerie

Nejoblíbenější fotografie

Městský úřad

Teplické skalní město

TIC

Hlášení městského rozhlasu

hlášení rozhlas